TRAUMATERAPIE

kombinace metod Voice Dialogue, Konstelace traumatu, Práce na těle, NLP a E.M.I.

​

         Veškerá práce s člověkem a jeho psyché se odehrává v triádě duše, těla a ducha, které jsou na jedné straně jako celek nedělitelné, současně však ve svém propojení navýsost různorodé. Duše je vázána na prostor těla. V těle se zviditelňuje – somatizuje – její pohyb i ustrnutí (odtud psychosomatika). Do těla se totiž ukládají veškeré bolesti a traumata duše, nejen traumata biografická, ale především také transgenerační (jak dnes už zcela jednoznačně dokládají moderní vědecké výzkumy transgeneračního přenosu traumat). Metody a přístupy, které neobsáhnou transgenerační hloubku, do ní obrazně řečeno nedosáhnou a tudíž ji ani nemohou zpřístupnit. Na úrovni dosažitelné vědomím, tedy v životě samém se časem projevují různé blokády, osudové vzorce, jakož i psychické a fyzické symptomy. Na úrovni, na níž se symptomy manifestují, je však nelze proměnit. K tomu je nutno jít o několik úrovní hlouběji. Jsme v tom odkázáni na metody, které tuto hloubku nevědomí zpřístupňují. Reflexe z perspektivy vědomí je sice užitečná, ale jako pracovní nástroj zcela nedostatečná. Na povrchu nelze dosáhnout hloubky příčin životních blokád a osudových vzorců, a tedy ani nelze nic zásadního změnit. Bod obratu tkví v hloubce příčin.

       Nelze se narodit „nenamočen“, tzn. každý z nás se narodí do rodinného systému, v transgeneračním rozsahu bytí. Proto je člověk vícegenerační bytost (Franz Ruppert), a dokonce i bytost principielně dějinná. Osudové, bolestné, strastiplné a hrůzné zkušenosti předků na existenciální hraně vedly k jejich vnitřnímu rozštěpení, které se napříště vtiskuje jako vnitřní struktura, čímž tvoří transgenerační základ psychické struktury následujících generací. Dějinné zvraty a války se otiskují do rodinných systémů. Odtud ve svých následcích (tedy formujících otiscích) přecházejí na pozdější generace. Tak se utvářejí obsahy rodinného nevědomí. Nikoli náhodou definoval Leopold Szondi osud, který označil jako něco dědičného a vnuceného, coby nesvobodnost volby v lásce, přátelství, profesi, nemoci a smrti: „...nároky předků v nás usilují o manifestaci...proto hovoříme o rodinném nevědomí. To je sídlem a čekárnou oněch postav předků, které se snaží o návrat v našem vlastním osudu...“ (Szondi 1977).

           Tuto hlubinu a transgenerační rozsah duše lze začít zpřístupňovat prací na těle, v němž je psychická i fyzická bolest uložena ve vytěsnění (v jakémsi „zapouzdření“). Tělo jako jeden ze tří elementů triády (duch, duše, tělo) vyžaduje svůj specifický metodologický přístup. Práce s ním je důležitá už proto, že bolest, jakož i vytěsněný vztek a agrese, se ve vytěsnění obracejí dovnitř, takže se stávají autoagresí – základem autoimunitních onemocnění.

Element duše prostupuje tělo jako náboj vzteku, agrese, bolesti a duševní tíhy. Uvolněním těchto nábojů z těla, jehož docilujeme tlakovými impulsy, se naskýtá možnost jejich znázornění (externalizace) v prostoru, které se provádí pomocí specifických pracovních formátů. Zviditelnění nábojů v prostoru umožňuje jejich zrcadlení a tím i zpřístupnění pro vědomí. Tak je umožněna reflexe, která spouští proces proměny. Proměna je bod obratu, který je ovšem výsledkem delšího procesu, ne jednoho kroku. Tímto procesem je proces kontinuálního zvědomování nevědomých obsahů duše. V duchu jsou uložena naše nutkavá přesvědčení, omezující životní postoje, tíživé nebo těžké duševní ladění – struktury vzniklé z existenciálních zkušeností předků, které se otiskly v podobě nevědomých postojů.

V důsledku nepřítomnosti ducha a jeho neúčasti na životním dění se z plnosti života stává jen úsporný plamínek pouhého přežívání. „Tak nějak zdánlivě tady žijem...“.

Jestliže Duch (třetí element triády) ustrnul v postojích, které limitují život nebo dokonce zabraňují jeho rozvoji, můžeme jej oslovit metodou Voice Dialogue. Pak lze proměnit postoje, které drží život v úzkém kruhu. Práce na příčinách těchto nevědomých postojů ducha, tedy na mezních existenciálních zkušenostech předků (bída, hlad, války, násilí v mnoha formách, zneužívání a hrůzy), spočívá v metodologickém propojení všech tří elementů do jednoho rámce.

          V praxi neexistuje metoda, která by oslovila naráz tyto různorodé elementy lidského bytí a podnítila je všechny současně k pohybu proměny. Neexistuje tedy holistická metoda nebo přístup jako takový. Pohyb proměny může nastat, když impuls k němu vyjde metodologicky z Traumaterapie, tzn. z propojení několika metod (Voice Dialogue, Konstelace traumatu, NLP, Práce na těle a E.M.I.), které svou povahou specificky odpovídají různorodé povaze těla, duše a ducha. Ve vzájemné propojenosti metod a návaznosti kontextu vznikne oslovení všech složek v jednom rámci. Ne najednou, ale v metodologické provázanosti. Prakticky jsou všechny tři složky bytí proměněny – žádná nezůstane vynechána. Tak může nastat obrat v životních blokádách, opakujících se vzorcích a bezvýchodných životních scénářích.

​

Důležité informace k Traumaterapii

          Traumaterapie vynáší na povrch odštěpené části traumatizovaných pocitů, které jsou uloženy v nevědomí, odkud působí jako blokáda, která se promítá do všech oblastí v životě.

Tuto blokádu tedy nelze obejít – zcela naopak je nutné se s ní přímo konfrontovat, což je zpravidla vše ostatní než příjemné. Pocity bezradnosti, tíhy, ochromení nebo vzteku, které jsou vytěsněny, se musí dostat na povrch, aby došlo následně k jejich uvolnění. Tyto pocity mohou nějaký čas doznívat, přicházet a odcházet v nárazech a vlnách. Jinak to ani není možné.

To co odchází, se přechodně v nárazech zesílí. Jinak by to ani nemohlo odejít. Přitom je dobré si uvědomit, že Traumaterapie tyto jevy nevytváří, nýbrž pouze jako určitý katalyzátor vynáší na povrch to, co je již v člověku uloženo. Je důležité tedy projít tímto procesem do konce. K tomu je potřeba odvahy, motivace a zodpovědnosti ze strany klienta.

           Když člověk chce jít do hloubky, jsou tyto jevy někdy nevyhnutelné. Jestliže někdo není ochoten „vystavit se“ po určitý čas těmto nepříjemným a někdy až bolestivým symptomům, bude pro něj lepší tento proces nepodstupovat.

           Jde o záležitost vlastního rozhodnutí a osobní zodpovědnosti, kterým směrem se člověk vydá. Je dobré tedy vědět již dopředu, co ho může čekat. Na jedné straně je relativní „klid“, nehybnost a klouzání po povrchu. Na druhé straně pohled do hloubky, který může rozvířit všechny bolesti, které jsou tam uloženy a následná pozvolná změna v dlouhodobém procesu.

První Traumaterapie může odkrýt více témat, než je možné v jedné konstelaci zpracovat – z tohoto důvodu je někdy nutné připravit se na delší proces.

            Klient přebírá zodpovědnost za účinky konstelace ve svém životě a jejich integraci. To znamená, že přebírá i iniciativu za vyhledání další pomoci a pokračování v procesu, je-li tak třeba. Terapeut je zodpovědný za precizní a komplexní užití metod a formátů Traumaterapie .

​

                   (použito ze studijních materiálů výcviku Konstelace traumatu, Voice dialogue etc.)

​

Konstelace traumatu:

​

• Pro úspěšnou práci s konstelacemi je žádoucí začít se shromažďováním významných rodinných fakt a to až několik generací zpátky. Zejména se jedná o brzká nebo tragická úmrtí v rodině, sebevraždy, duševní a těžké nemoci, vydědění, závažné události z války, politické perzekuce, násilí, první osudové lásky, potraty, zvláštní osudy, významné události vlastního života jako průběh vlastního porodu apod.